Ach jo. Včera zas. Jedu si takhle do Prahy po černokostelecký. Nechávám si před sebou místo, abych stíhal v pohodě zareagovat, kdyby ten přede mnou musel (nebo chtěl) najednou prudce zpomalit. No a do této mezery se mi cpou ti co mě musí nutně předjet. Tak tohle mi zatím tolik nevadí a taky toho moc nenajezdím. To jiná situace mě občas žhaví doběla. Jedu a ve zpětném zrcátku vidím blížící se světla.
Situace první. Světla mi pomalu mizí ze zpětných zrcátek, tudíž ho mám pomalu v kufru. A nedá pokoj a nedá. Zatím jsem to pokaždý vydržel a na brzdu jsem naschvál nešlápnul. Stojí mě to někdy ale hodně sil. Docela by mě zajímalo jestli je to u nich nějaká zábava, neodolatelné nutkání, hra či co. Kdybych musel začít brzdit, nebo třeba kýchnul a šlápnul na brzdu ( jo to se mi už povedlo), tak mě políbí zezadu ať chce nebo ne. Nemá šanci zareagovat. Vím, že je to jeho chyba, ale nadšenej by nebyl asi ani jeden z nás.
Situace druhá. Tak tohle mě spíš pobaví a říkám si, když tě to baví... Jako třeba též včera. Jedu si lehce přes 90 km/h, takže podle mě prostě nezdržuju. A najednou zas světla za mnou. Chvíli si hraje na přítulnýho (situace jedna) a pak šup a předjede. Když jede dál, tak mě to proti tomu nic nemám prostě spěchá, baví ho to, předvádí se (kdo někdy ne, že?). ALE nechápu, když předjede a za pár set metrů (to je možná daleko) brzdí a odbočuje. Nejvíc mě baví ti, kvůli kterým musím na brzdy a docela usilovně brzdit. Těmito případy se někdy bavím i jako chodec. Speciálně na jedný ulici. Když vidím jak musí předjet a potom prostě musí brzdit, protože ta ulice končí křižovatkou ve tvaru T a najíždí se na hlavní. No a pak jsou ještě gumovači, dále majitelé speciálně prasklých výfuků atd. No asi jsem už starej, nebo se uklidňuju, že tomu jenom nerozumím.
Žádné komentáře:
Okomentovat